Štěstí nebo strach?
aneb veřejná výzva k solidaritě
Viděli jste někdy štěstí a strach společně? Může být někdo bytostně šťastný a ustrašený zároveň? Ne. A víte proč? Protože nadměrný strach není nikdy ochoten se podělit o srdce se štěstím.
I když má strach velké oči a je často hlasitý, nepřináší téměř nic dobrého. Strach je neproduktivní a nekreativní. Strach nikdy nenapíše báseň, nesloží píseň či symfonii, nedomluví mír ani nevyléčí nemoc. Nikdy nevytáhne nikoho z chudoby ani zemi z fanatismu či xenofobie. Strach nikdy nezachrání podnikání, manželství a vztah. Zato odvaha a víra ano. Strach nás však dokáže uvěznit a zabouchnout za námi dveře. A to vše proto, že nemáme věci pod kontrolou. Když se evangelický pastor Martin Niemöller postavil proti Hitlerovi a poprvé se s ním v roce 1933 setkal, řekl pak své ženě: “Zjistil jsem, že pan Hitler, je nesmírně vyděšeným mužem.“
Strach je schopen uvolnit tyrana, který v nás dřímá. Strach způsobuje, že se cítíme hrozně. Vysává nám život, radost, spokojenost i štěstí. Když strach začne tvarovat náš život, zabezpečení se stane našim bohem a my pak začneme uctívat život bez rizika. Mohou milovníci bezpečí učinit něco velikého? Mohou ti, co mají averzi k riziku dělat ušlechtilé skutky pro druhé? Obávám se, že ne. Pravdou je, že lidé naplněni strachem, obavami a úzkostí nemohou hluboce milovat, nejsou toho schopni, protože láska je riziko. Humánnost, dobročinnost a solidarita s druhými nemá žádnou záruku návratnosti. Uctívání bezpečí (životní úrovně, komfortu a zabezpečení) nás de facto oslabuje, izoluje a vnáší xenofobní myšlení do celé společnosti. Následkem vzniká živná půda pro rozdmýchávání etnické, náboženské, politické či rasové netolerance ve společnosti a k její radikalizaci, jež vede ke vzniku extrémistických skupin.
Proto se na vás, milí spoluobčané, obracíme v důvěře, že nebudeme mlčet k bezpráví, hrát mrtvého brouka, protože se nás to netýká anebo naopak kolem sebe šířit falešné, překroucené zprávy, jež nám masmédia v honbě za sledovaností štědře nabízejí. Protože výsledkem toho všeho je, že to bude právě strach, který se stane hybnou silou nejen našeho uvažování, ale následně i rozhodování a jednání, které by mohlo mít za následek dehumanizaci lidí v existenční nouzi, diskriminaci a násilí. Položme si otázku: Co kolem sebe šíříme?
Na druhou stranu je třeba říct, že strach má i dobrou funkci, zdravou funkci. Je součástí pudu sebezáchovy. Ovšem nepřiměřená reakce na strach nás může vést k nesprávnému uvažování, rozhodování a jednání.
O.Chambers to výstižně vyjádřil, když řekl, že: „Přílišná ustaranost vždy končí něčím špatným. Máme sklony si myslet, že úzkosti a starosti ukazují, jak jsme moudří a prozíraví, ale ve skutečnosti svědčí jen o naší špatnosti.“ To se stává ve chvíli, kdy se identifikujeme se strachem, obavami a xenofobním uvažováním a tak dovolíme, aby úzkost ovládla a definovala naše životy. Strach může zaplavit náš svět, ale nemusí naplnit naše srdce. Buďte si jisti, že se o to bude snažit stále, i bez zaklepání. Jen jej nezvěte na večeři a už vůbec ne přes noc.
Migrace jedinců, skupin a národů tu byla vždy. Tou poslední v novodobých dějinách byla druhá světová válka. Nyní tu máme největší exodus lidských uprchlíků v současné historii, hledajících pomoc, lidské souznění, pochopení a solidaritu od těch, kteří se mají lépe než oni. A co na to my v Evropě a u nás doma? Nejsme tak nějak paralyzovaní migrací, jež nám klepe na dveře? V tu chvíli se naše obavy z nejistoty, křehkosti, nestability současného stavu soustředí přímo na přicházející cizí uprchlíky, jako kdyby oni za to mohli. Situace, kdy zodpovědní politici na všech úrovních mlčí nebo zkreslují, či si alibisticky přehazují horký brambor zodpovědnosti za realitu, které všichni čelíme, nám ukazuje, jací vlastně jsme lidé. Odhaluje náš charakter a brutálním způsobem prozrazuje, co je smyslem našeho života. A nezapomeňme, že na pocitu strachu a nejistoty se dá nejen politicky vydělávat.
Globální krize uprchlíků se stala rázem mnohem osobnější pro miliony z nás na celém světě poté, co jsme měli možnost vidět hrůzný obraz mrtvého tělíčka tříletého Aylana Kurdiho na pobřeží Středozemního moře. Syrský konflikt, před kterým on a jeho rodina uprchla, zuří již více než čtyři roky a čísla jsou ohromující: 7,6 milionů mužů, žen a dětí vysídlených ze svých domovů v Sýrii, doslova běží o život z aktivní válečné zóny, další 4 milióny uprchlíků hledají útočiště mimo Sýrii, statisíce zabitých. Svět se však probudil příliš pozdě pro Aylana a tisíce jiných jako byl on, kteří již zahynuli – odhadem 2000 běženců se utopilo ve Středozemním moři za prvních osm měsíců roku 2015.
Stále však není pozdě pro miliony, kteří neustále zoufale hledají bezpečí, solidaritu, soucit, porozumění, a pomoc… Vžijte se do jejich situace. Představte si, že jste otcem hladového a vyčerpaného dítěte, sedícího na vašich ramenou, zatímco vaše dvě starší děti se snaží ze všech sil držet s vámi krok pěšky. Představte si, že jste máma, sedící v cizí zemi na zemi, aby nakojila své plačící nemluvně. Zvolili byste takovou cestu, pokud byste měli jinou možnost? Tisíce takových otců a matek s dětmi dnes stojí na hranicích Evropy právě z toho důvodu, že nemají jinou možnost.
Všeobecná Deklarace lidských práv (článek 14) a Úmluvy a Protokol o právním postavení uprchlíků nám(vládním úředníkům) poskytuje vodítko, jak reagovat na lidi, kteří překračují mezinárodní hranice ze strachu před smrtí či ztráty svobody ve vlastní zemi. Potenciální hostitelské země jsou žádány, aby: 1. uznaly právo uprchlíků žádat o azyl. 2. zdržely se penalizace uprchlíků za to, že nemají povolení ke vstupu nebo osobní dokumentaci. 3. zakázaly jejich nucené vyhoštění. 4. uznaly jejich dlouhodobou potřebu práce, vzdělání, právní pomoci a dokumentaci nezbytnou pro cestování. Tyto mezinárodní protokoly vedou globální společnost k tomu, aby velkoryse podporovala země, které nesou větší tíži uprchlické zátěže než ostatní.
Tyto protokoly jsou zcela v souladu s jasnými biblickými mandáty. Mezi prvními z Božích příkazů rozhodně patří i milovat cizince pobývající mezi námi a poskytnout chudému poutníku přístřeší. Ježíš nám přikazuje abychom milovali svého bližního, jako sama sebe a v podobenství o milosrdném Samaritánovi, nám odhalil, že náš bližní je v podstatě každý, kdo je v nouzi. A tak nás vybízí, abychom krmili hladové, poskytli nápoj žíznivému, nabídli pohostinství, oblékli nahé, pečovali o nemocné, vítali cizince ve své domovině… Dostatečný seznam toho, co je zapotřebí dnes udělat, abychom se postarali o uprchlíky.
Žijeme ve světě plném ohromných změn ve společnosti. Svět už nebude takový, jaký byl. Pokorně přiznáváme, že nemám řešení na globální problém těchto ohromných rozměrů. Avšak co kdyby právě víra byla naší výchozí reakcí na hrozby a nejistotu z imigrace? Přesně tak jak to krásně vyjádřil sociolog Z. Bauman: „Štěstí vzniká tak, že se postavíme nesnázím a výzvám našeho života. A to znamená, že sdílíte nejen své město, ale i celou planetu s ostatními lidskými bytostmi.“ Co kdyby láska k bližnímu a solidarita s jeho situací se proměnila v praktické úsilí po projevení milosrdenství a štěstí pro všechny bez rozdílu i v našem překrásném koutku Evropy?
Martin Veselý MA