ŠŤASTNOU CESTU

Od října bych se chtěl s Vámi vydat na společnou roční cestu Biblí a dotknout se základních tematických příběhů, jako je: stvoření, krize, povolání, konverzace, Ježíš Kristus, pověřené společenství, dovršení a oslavy. A to vše zatím pod pracovním názvem celého cyklu: „Šťastnou cestu“. Tuto tematiku budeme probírat i v našich komunitních domácích církvích. Chci s vámi uvažovat o příbězích. Osobně věřím, že jsou to právě příběhy, co hýbou naším světem. Možná že jste o tom takto nikdy neuvažovali, ale my lidé nejednáme na základě reality, ale jednáme na základě příběhů, o kterých věříme, že jsou součástí reality.

Jestliže jste slyšeli nepravdivý příběh, který někdo o vás řekl, pak budete přirozeně znepokojeni, a to i navzdory tomu nebo právě proto, že ten příběh není pravdivý. My lidé jsem často formováni příběhy, o kterých věříme, že jsou součástí reality, a to platí jak o nás jednotlivcích, tak i celých národech, rasách, politických uskupení, náboženstvích, církvích.

Je třeba tomu rozumět, protože některé příběhy jsou velmi nebezpečné. Milióny lidí již zemřelo díky příběhům, které byly vyprávěny. Nacisté vyprávěli příběhy o Židech, bílí vyprávěli příběhy o černých, komunisté vyprávěli příběhy o kapitalistech; příběhy, které jsou vyprávěny dnes třeba o homosexuálech, emigrantech, muslimech…

Náš cyklus bude založen na životních příbězích. Jsou to příběhy života a smrti. B. McLaren ve své knize Všechno se musí změnit popisuje naši lidskou společnost jako systém mnoha součástek, jehož hybnou nukleární součástí jsou příběhy. Autor ukazuje na 6 základních typů příběhů, které světem obíhají:

1) „Příběhy nadvlády“

Ta nejstarší skupina příběhů je minimálně 3 000 let stará a stále se vypráví. Můžeme ji nazvat „Příběhy nadvlády“. V době, kdy všichni touží po míru, pokoji a prosperitě, přichází tyto „Příběhy nadvlády“ a říkají: jedinou cestou jak toho dosáhnout je, když my budeme vládnout a budeme mít věci pod kontrolou, my běloši, my nacisté, my, komunisté, my sociální demokraté, my muslimové, my křesťané, my… ať‘ je to kdokoliv, říká: toto je nebezpečný svět a proto je lepší mít věci pod kontrolou. Tyto příběhy hýbou i našimi rodinami, jediný způsob jak žít bezpečně je, že svoji ženu a děti budu mít pod kontrolou. Podle těchto příběhu se žije i v práci a zaměstnání. Tou základní myšlenkou za tím vším je: Jsi v nebezpečí a můžeš být zachráněn jedině tehdy, když budeš moci dokázat svoji nadvládu.

2) „Revoluční příběhy“

Co na to říkají lidé, kteří žijí pod nadvládou? Ať vyhraje letos ve volbách u nás kdokoliv, prohrané strany neřeknou – hurá — ti lepší a schopnější zvítězili. To, co uslyšíme budou příběhy opovržení, revanše, opozice a pohrdání,… bude je spojovat společný nepřítel a slib, že bude fajn teprve tehdy, až vítěz — utlačovatel zmizí a my převezmeme vedení. Takže hovoříme o příbězích revanše o „revolučních příbězích“— je-li ti zasazen levý hák, odpověz pravým., …

3) „Očišťující příběhy“

„Příběhy očištění“ jsou nesmírně užitečné příběhy, jestliže jste těmi, kteří žijí svůj příběh nadvlády. Máte moc a abyste měli věci plně pod kontrolou, je třeba najít viníka, minoritní skupinu lidí ve společnosti, kterou byste mohli očernit za všechny viny společnosti. Přesně to se stalo v minulém století například v Německu. Když se Nacisté dostali k moci, začali vyprávět „očišťující příběhy“ — za vše mohou Židé. Co slyšíme dnes? Za to mohou … Tyto „očišťující příběhy“ se odehrávaly a odehrávají dokonce i v církvích. „Očišťující příběhy“ mohou zajít až do naprostého extrému — kterému se říká etnické čistky.

4) „Diskriminační příběhy“

No a lidé postiženi „očišťujícími příběhy“ začínají vyprávět jiné příběhy – „diskriminační příběhy“. Oni nám vůbec, ale vůbec nerozumí, oni námi pohrdají, oni mají vůči nám předsudky. Tito postižení se ocitají v úzkém vztahu k utlačovateli a vidí sama sebe jako oběť, což je nesmírně silný faktor, který začíná ovlivňovat identitu této malé věrné a pronásledované menšiny. Kdybychom jen mohli všem veřejně dokázat a seznámit je s tím, kdo jsme a jak se s námi nesprávně zacházelo..

5) „Izolační příběhy“

Čím více se tím tato skupina zabývá, tím více se cítí opuštěná a izolovaná. Tato skupina lidí se dívá na tento svět plný příběhů o nadvládě, odplatě, čistkách, či diskriminaci a říká – NE – my nechceme být součástí žádného z těchto příběhů, pojďme a založme si vlastní komunitu, odloučenou od toho všeho marasmu. Budeme mít svoje nakladatelství, založíme si svoje rádio a svoji televizi, vybudujeme si celý vzdělávací systém již od mateřské školy až po vysokou a k tomu přidáme náš zdravotní systém a sociální zabezpečení ve stáří v domovech pro přestárlé. A bude nám fajn. Toto jsou velice populární příběhy, které hýbaly a hýbou světem i dnes — „Izolační příběhy ostatků „, které postihují všechny společenské a kulturní, politické ale i náboženské skupiny.

6) „Kumulativní příběhy“

Pak tu jsou neméně lákavé a zřejmě masově nejpopulárnější „Příběhy hromadění“. Když budu mít to a to, pak budu za vodou a budu mít pokoj a bezpečí. Jsou to také příběhy o vzájemné soutěživosti, kdy jeden druhého přelstil, byl vychytralejší. Všimněte si, jak se takovéto příběhy vzájemně ovlivňují v soutěživém ekonomickém prostředí.

Tak například nejznámější novodobý poutní příběh — osídlení Ameriky. Když poutníci opouštějí Anglii, aby se rozjeli do nového světa, představovali klasický „izolační příběh“. Faktem je, že než zvedli kotvy, tak tito budoucí poutníci představovali „diskriminační příběh“. My Puritáni – jediná čistá církev, se kterou se zachází tak krutě a špatně díky Katolíkům a Anglikánům. Pojďme na nějaké odlehlé, dobré a bezpečné místo a tam teprve budeme moci dobře a bezpečně žít. A co se stalo poté co dorazili do Ameriky? Původní domorodé obyvatelstvo začalo prožívat „diskriminační příběhy“ o tom, jak cizí lidé z Evropy zabírají jejich půdu. A pak přišli na řadu „příběhy nadvlády“ … Všechny tyto příběhy jsou úzce provázány a přímo i nepřímo se vzájemně ovlivňují.

V historii příběhy nadvlády představoval také císař a Pilát. Svět je hrozný, pouze PAX ROMANA mu může zajistit bezpečí a prosperitu. Někteří Židé s tím mohli klidně žít. Např. Herodiáni, či Saduceové si řekli – jo – to musí být Boží vůle, aby nás okupovali Římané, tak s nimi spolupracujme. Zélóti pak představují revoluční příběhy plné odplaty. A historie nám ukazuje i na farizeje kteří jsou hlavními představiteli „Očistných příběhů“. Víte přece proč jsme v takovém maléru, to kvůli těmto skupinám lidí, kdybychom je předělali nebo se jich zbavili – prostitutek, celníků, hříšníků, …pak bychom nebyli Bohem trestaní a bylo by nám dobře.

Myslím si, že vidíte a slyšíte různé valící se příběhy v naší společnosti i dnes. Přesně do takového světa přišel Kristus.

Kristus nepřišel s jiným či novým náboženstvím, ale úplně s novým příběhem. Přišel s dobrým příběhem, dobrou zprávou o Božím království. Tato dobrá zpráva nabízí všem lidem pokoj a možnost vystoupit ze všech zde jmenovaných smutných příběhů.

Máme úžasnou přednost stát se aktéry Božího dobrého příběhu v našich životech. Jeho dobrý příběh je zprávou, ve které nám lidem říká – izolační, nadvládní, shromažďovací, diskriminační, či revoluční příběhy jsou jen a pouze lidské příběhy. Kristus nám nabízí dobrý příběh, kde každý má své místo.

Štěstí nebo strach?

aneb veřejná výzva k solidaritě

     Viděli jste někdy štěstí a strach společně? Může být někdo bytostně šťastný a ustrašený zároveň? Ne. A víte proč? Protože nadměrný strach není nikdy ochoten se podělit o srdce se štěstím.

I když má strach velké oči a je často hlasitý, nepřináší téměř nic dobrého. Strach je neproduktivní a nekreativní. Strach nikdy nenapíše báseň, nesloží píseň či symfonii, nedomluví mír ani nevyléčí nemoc. Nikdy nevytáhne nikoho z chudoby ani zemi z fanatismu či xenofobie. Strach nikdy nezachrání podnikání, manželství a vztah. Zato odvaha a víra ano. Strach nás však dokáže uvěznit a zabouchnout za námi dveře. A to vše proto, že nemáme věci pod kontrolou. Když se evangelický pastor Martin Niemöller postavil proti Hitlerovi a poprvé se s ním v roce 1933 setkal, řekl pak své ženě: “Zjistil jsem, že pan Hitler, je nesmírně vyděšeným mužem.“

Strach je schopen uvolnit tyrana, který v nás dřímá. Strach způsobuje, že se cítíme hrozně. Vysává nám život, radost, spokojenost i štěstí. Když strach začne tvarovat náš život, zabezpečení se stane našim bohem a my pak začneme uctívat život bez rizika. Mohou milovníci bezpečí učinit něco velikého? Mohou ti, co mají averzi k riziku dělat ušlechtilé skutky pro druhé? Obávám se, že ne. Pravdou je, že lidé naplněni strachem, obavami a úzkostí nemohou hluboce milovat, nejsou toho schopni, protože láska je riziko. Humánnost, dobročinnost a solidarita s druhými nemá žádnou záruku návratnosti. Uctívání bezpečí (životní úrovně, komfortu a zabezpečení) nás de facto oslabuje, izoluje a vnáší xenofobní myšlení do celé společnosti. Následkem vzniká živná půda pro rozdmýchávání etnické, náboženské, politické či rasové netolerance ve společnosti a k její radikalizaci, jež vede ke vzniku extrémistických skupin.

Proto se na vás, milí spoluobčané, obracíme v důvěře, že nebudeme mlčet k bezpráví, hrát mrtvého brouka, protože se nás to netýká anebo naopak kolem sebe šířit falešné, překroucené zprávy, jež nám masmédia v honbě za sledovaností štědře nabízejí. Protože výsledkem toho všeho je, že to bude právě strach, který se stane hybnou silou nejen našeho uvažování, ale následně i rozhodování a jednání, které by mohlo mít za následek dehumanizaci lidí v existenční nouzi, diskriminaci a násilí. Položme si otázku: Co kolem sebe šíříme?

Na druhou stranu je třeba říct, že strach má i dobrou funkci, zdravou funkci. Je součástí pudu sebezáchovy. Ovšem nepřiměřená reakce na strach nás může vést k nesprávnému uvažování, rozhodování a jednání.

O.Chambers to výstižně vyjádřil, když řekl, že: „Přílišná ustaranost vždy končí něčím špatným. Máme sklony si myslet, že úzkosti a starosti ukazují, jak jsme moudří a prozíraví, ale ve skutečnosti svědčí jen o naší špatnosti.“ To se stává ve chvíli, kdy se identifikujeme se strachem, obavami a xenofobním uvažováním a tak dovolíme, aby úzkost ovládla a definovala naše životy. Strach může zaplavit náš svět, ale nemusí naplnit naše srdce. Buďte si jisti, že se o to bude snažit stále, i bez zaklepání. Jen jej nezvěte na večeři a už vůbec ne přes noc.

Migrace jedinců, skupin a národů tu byla vždy. Tou poslední v novodobých dějinách byla druhá světová válka. Nyní tu máme největší exodus lidských uprchlíků v současné historii, hledajících pomoc, lidské souznění, pochopení a solidaritu od těch, kteří se mají lépe než oni. A co na to my v Evropě a u nás doma? Nejsme tak nějak paralyzovaní migrací, jež nám klepe na dveře? V tu chvíli se naše obavy z nejistoty, křehkosti, nestability současného stavu soustředí přímo na přicházející cizí uprchlíky, jako kdyby oni za to mohli. Situace, kdy zodpovědní politici na všech úrovních mlčí nebo zkreslují, či si alibisticky přehazují horký brambor zodpovědnosti za realitu, které všichni čelíme, nám ukazuje, jací vlastně jsme lidé. Odhaluje náš charakter a brutálním způsobem prozrazuje, co je smyslem našeho života. A nezapomeňme, že na pocitu strachu a nejistoty se dá nejen politicky vydělávat.

Globální krize uprchlíků se stala rázem mnohem osobnější pro miliony z nás na celém světě poté, co jsme měli možnost vidět hrůzný obraz mrtvého tělíčka tříletého Aylana Kurdiho na pobřeží Středozemního moře. Syrský konflikt, před kterým on a jeho rodina uprchla, zuří již více než čtyři roky a čísla jsou ohromující: 7,6 milionů mužů, žen a dětí vysídlených ze svých domovů v Sýrii, doslova běží o život z aktivní válečné zóny, další 4 milióny uprchlíků hledají útočiště mimo Sýrii, statisíce zabitých. Svět se však probudil příliš pozdě pro Aylana a tisíce jiných jako byl on, kteří již zahynuli – odhadem 2000 běženců se utopilo ve Středozemním moři za prvních osm měsíců roku 2015.

Stále však není pozdě pro miliony, kteří neustále zoufale hledají bezpečí, solidaritu, soucit, porozumění, a pomoc… Vžijte se do jejich situace. Představte si, že jste otcem hladového a vyčerpaného dítěte, sedícího na vašich ramenou, zatímco vaše dvě starší děti se snaží ze všech sil držet s vámi krok pěšky. Představte si, že jste máma, sedící v cizí zemi na zemi, aby nakojila své plačící nemluvně. Zvolili byste takovou cestu, pokud byste měli jinou možnost? Tisíce takových otců a matek s dětmi dnes stojí na hranicích Evropy právě z toho důvodu, že nemají jinou možnost.

Všeobecná Deklarace lidských práv (článek 14) a Úmluvy a Protokol o právním postavení uprchlíků nám(vládním úředníkům) poskytuje vodítko, jak reagovat na lidi, kteří překračují mezinárodní hranice ze strachu před smrtí či ztráty svobody ve vlastní zemi. Potenciální hostitelské země jsou žádány, aby: 1. uznaly právo uprchlíků žádat o azyl. 2. zdržely se penalizace uprchlíků za to, že nemají povolení ke vstupu nebo osobní dokumentaci. 3. zakázaly jejich nucené vyhoštění. 4. uznaly jejich dlouhodobou potřebu práce, vzdělání, právní pomoci a dokumentaci nezbytnou pro cestování. Tyto mezinárodní protokoly vedou globální společnost k tomu, aby velkoryse podporovala země, které nesou větší tíži uprchlické zátěže než ostatní.

Tyto protokoly jsou zcela v souladu s jasnými biblickými mandáty. Mezi prvními z Božích příkazů rozhodně patří i milovat cizince pobývající mezi námi a poskytnout chudému poutníku přístřeší. Ježíš nám přikazuje abychom milovali svého bližního, jako sama sebe a v podobenství o milosrdném Samaritánovi, nám odhalil, že náš bližní je v podstatě každý, kdo je v nouzi. A tak nás vybízí, abychom krmili hladové, poskytli nápoj žíznivému, nabídli pohostinství, oblékli nahé, pečovali o nemocné, vítali cizince ve své domovině… Dostatečný seznam toho, co je zapotřebí dnes udělat, abychom se postarali o uprchlíky.

Žijeme ve světě plném ohromných změn ve společnosti. Svět už nebude takový, jaký byl. Pokorně přiznáváme, že nemám řešení na globální problém těchto ohromných rozměrů. Avšak co kdyby právě víra byla naší výchozí reakcí na hrozby a nejistotu z imigrace? Přesně tak jak to krásně vyjádřil sociolog Z. Bauman: „Štěstí vzniká tak, že se postavíme nesnázím a výzvám našeho života. A to znamená, že sdílíte nejen své město, ale i celou planetu s ostatními lidskými bytostmi.“ Co kdyby láska k bližnímu a solidarita s jeho situací se proměnila v praktické úsilí po projevení milosrdenství a štěstí pro všechny bez rozdílu i v našem překrásném koutku Evropy?

Martin Veselý MA